Nevyřešíme tedy nakonec onu vnější otázku, ale pouze naši vnitřní preferenci, leckdy dokonce ani neuvědomovanou, neboť ve zdůvodňování a ospravedlňování našich chutí jsme velice dobří. Jak z tohoto bludiště lákadel uniknout se můžeme poučit právě u pokerové hry.

Podívejme se kupříkladu na následující situaci: držíme v pokerové partii v rukách slibnou pozici, například pár es, náš soupeř dorovnává, ale drží se zpátky. Na stole leží rovněž vyšší dvojice – králové -, máme tedy dohromady dva vysoké páry. V banku se náhodou povaluje docela balík. Sotva jsme se naučili pravidla hry a už takové štěstí! Máme velkou chuť vyhrát a cítíme sebejistotu pramenící z dobrých karet.

Signály a krytá záda

A přitom jsme jako střelec na divokém západě, který drží svého protivníka na mušce, a vůbec si nehlídá záda. Ve své rychlé honbě za vítězstvím jsme totiž nepostřehli důležitý herní signál a informaci: náš soupeř chtěl původně své karty očividně zahodit, ale po příchodu královského páru na stůl obrátil a dorovnává. Zároveň se ztišil a snaží se být nenápadný.

To my ovšem nevidíme, protože trčíme u svého regálu s nápisem „Dobrá karta – jasné vítězství“.  Nevyhnutelná blamáž následuje – soupeř vyskládá trojici králů a bere dost vysoký bank.

Disciplína v cestě z cílem

Abychom se nazablokovali u svých oblíbených mozkových brzd a jističů, musíme si prostě ve svém myšlení udržet jistou disciplínu. A právě to nám skvěle demonstruje a trénuje pokerová hra. Při průchodu svým vnitřním skladištěm myšlenek pak věnujeme pozornost svému skutečnému cíli a nenecháme se zlákat k pohodlné slepotě. Vědomá kontrola našich myšlenek je základním mentálním nástrojem racionálního hodnocení, jak dobře vědí hráči pokeru a vůbec všichni lidé úspěšní ve svých oborech.

Petr Jeřábek

The post Poker jako disciplinované myšlení appeared first on efektivnirozhodovani.cz.

Stojím na tramvajové zastávce se svým novým známým z jiné firmy, který se mnou dnešní sérii her, cvičení a prezentací také absolvoval. Zcela samozřejmě se začínáme bavit o svých pocitech ze dneška.

„Znělo to krásně“, říká kolega, „ale k čemu mi to je? Pozítří odevzdáváme nabídku do tendru na velkou zakázku, a to nám úplně sešrotuje cenu, a žádná metodika racionálního myšlení s tím nic neudělá!”

Trochu naivním tónem se zeptám: „A proč musíte tolik snižovat cenu?“

„No to je jasné, vždycky to tak je. Určitě tam bude někdo, kdo to podrazí, a u takhle velké zakázky si nemůžeme dovolit riskovat,“ odpovídá s rezignovaným pousmáním. „Holt realita,“ loučí se a nastupuje do své tramvaje.

Zamávám mu a v hlavě mám směsici pocitů; jednak účast se smutným kolegou, a také překvapení. Vždyť tento člověk dnes ohromil celý pokerový stůl skvělým blufováním, kdy s průměrnou karetní sestavou donutil soupeře složit karty s nepoměrně lepší pozicí! A ještě všechny překvapil přesným rozborem odhadu pravděpodobností výhry u sebe a soupeře na základě dostupných informací. Svou oslnivou výhru vysvětlil celé skupině jako exaktní řešení problému a prokazoval přitom sebejistotu Dr. House ze stejnojmenného seriálu, přesně dle postupu, který nám lektor tréninku celý den demonstroval. A přitom jeho tíživý pracovní problém s tendrem vykazuje všechny rysy oněch otázek s neostrými konturami, kterých se celý trénink týkal. Náš nešťastný kolega očividně nebyl schopen přepnout z intuitivně-břišního módu přemýšlení na vědomě racionální, přestože možnost a dokonce občasná nutnost tohoto přepínače byla jedním z hlavních výstupů dnešní prezentace.

Zvláštní, říkám si, ale ne zase tak neobvyklé. Vždyť právě dlouholeté zkušenosti mohou lákat do pasti stereotypů v myšlení. Kdybych ho měl někdy ještě potkat, zkusím ho přesvědčit k úplnému školení této metodiky, protože já už jsem se rozhodl.

The post Poker a byznys appeared first on efektivnirozhodovani.cz.

V Maďarsku! 

A jak se dostal do Česka? 

Protože Diana je zvědavá a Jana podnikavá  

Proč je DecisionLab postaven na tzv. gamifikaci? 

I o tom je tento článek.

Spolupráce na rozvoji obchodního týmu firmy Iron Mountains a Art of Change se odehrávala v roce 2014: Hodnocení kompetencí obchodníků, rozvojové plány a konkrétní akce řízené obchodním ředitelem Alešem Peterkou běžela hladce. S Alešem jsem se scházela pravidelně ohledně jeho rozvoje v manažerské pozici.

Jedno odpoledne v zasedačce mi tento emotivní a komunikačně vybavený mladý manažer sugestivně sděluje: 

“Místo toho, abych se věnoval svému týmu a zákazníkům, povinně všichni jedeme do Maďarska na nějakej divnej trénink. Stojí to mraky peněz, času, lidem se nechce …” 

Uběhlo pár týdnů a ve stejné zasedačce mj. opatrně kladu otázku: Jaký byl ten trénink  v Maďarsku? Aleš mlčí, odvrátí pohled, pak se posune na židli vpřed a říká: 

“Člověče bylo to perfektní! Bylo to originální a chytlavý – my jsme tam hráli poker!”  

AHA? Zpozorním… Jako proč? Následuje svižný report o tom, jak Peter a Marcel z Action Lab Hungary spojili to, co umí (řídit obchod v korporacích), s tím, co milují (profesionální poker), a vznikl DecisionLab – workshop zaměřený na rozvoj ROZHODOVÁNÍ v BUSINESSU.

Rozvojová aktivita, která velmi zdatně imituje chování firem na trhu, vystupování konkurence, soutěž o milionové obchody atd. Pokerový stůl představuje trh, jednotliví hráči představují firmy usilující o výsledek a rozdané karty omezené množství informací, které mají k rozhodování o velkých tendrech, nabídkách či zaměstnancích…

Aleš sálal nadšením a popisoval, jak mu celá věc otevřela oči v tom, jak důležitá rozhodování v businessu často podléhají zaběhané rutině, momentálním emocím, nechuti pracovat s fakty vs. předpoklady a tak dále.

I já jsem zaplála, Alešovo nadšení pro akci bylo nakažlivé

Následně se Jana ujala komunikace s ActionLab a po pár měsících jsme realizovali první společný workshop se skupinou finačních analytiků v ČR. Následovala certifikace obchodně zdatného kolegy trenéra Hynka  a dnes tuto akci postavenou na tzv. gamifikaci tzn. učení se skrze hru a zážitek pravidelně umožňujeme zažít skupinám klientů, kteří usedají ke stolu pokrytým zeleným suknem a vyzdobeným sloupečky pokerových žetonů.

napsala Diana Kotková

Jaké jsou nejčastější zpětné vazby?

“Uvědomil jsem si, že rozhodování je disciplína, která se dá rozvíjet.”

“Naučil jsem se počítat pravděpodobnost úspěšnosti svých rozhodnutí.”

“Je pro mě nezapomenutelné, jak mi bušilo srdce, když se trenér opakovaně ptal: Je to rozhodnutí racionální nebo emocionální?”

“Bylo to náročné a hodně fun zároveň, nechtělo se mi domů, táhlo mě to ještě dál zkoušet, co se stane v dalším kole.”

“Uvědomil jsem si, že každé kolo hry se mohu svobodně rozhodnout: Budu pokračovat ve hře? Kolik jsem ochoten vsadit a co mi to přinese? Budu se chvíli držet při zdi, nebo tuhle hru už dál hrát nebudu … Je to stejné jako v životě a byznyse, přitom takto málokdy uvažuji!”

“Vím, že jedna věc je dobré rozhodnutí a druhá věc je jeho přesvědčivá komunikace stakeholderům. Často dobré rozhodnutí zazdí nepřesvědčivá prezentace.”

“V týmu jsme se nikdy nebavili o tom, jak se vlastně rozhodujeme. Teď jsme více sladěni a stavíme na faktech.”

Chcete to taky zažít?

The post Kde se vzal DecisionLab? appeared first on efektivnirozhodovani.cz.

Není tedy divu, že mé pocity jsou dosti smíšené, zvědavost se ve mně bije s rozpaky, jestli nestrávím celý den marnou snahou pochopit pravidla hry, kterou neznám. Nicméně vyhlídka na zbystření mých mentálních schopností, kterou jsem vytušil z nabídky tohoto školení, vypadá velmi atraktivně.

A jsem tady; s kolegy, které zatím vůbec neznám a s kterými sdílím zřejmě velmi podobné pocity, sedíme vedle stolu pokrytého zeleným pokerovým plátnem a představujeme se navzájem s trenérem. Zatím vše dle očekávání, mluvíme o důležitosti správného a cíleného rozhodování v našich osobních a pracovních životech, trenér kupodivu nevypadá jako neproniknutelný karetní hráč, ale jako vcelku zkušený „byznysák“. Teď začíná jít do tuhého, vysvětlují se pravidla pokeru. Překvapení: vůbec nejsou složitá, dokonce tak nějak přirozená. Asi to bude nakonec i zábava. Ani jsem si pořádně nevšimnul, že už máme za sebou první rozehřívací hru.

Vzorce chování při běžném rozhodování i při pokeru

Nestačím si vychutnat povznášející pocit, že už ovládám hru filmových drsňáků, protože školitel začíná upozorňovat na zajímavé analogie mezi naším chování při partii pokeru a typickými situacemi, které nás potkávají v obchodním životě. Velmi zajímavé, po trenérově analýze některých hracích situací mi připadá, že své protihráče znám daleko lépe, než by napovídala ta hodina, která uplynula od začátku. Mé obavy z toho, že budu během dne schopen pouze těžkopádně vnímat základní pravidla pokeru, se ukázaly jako naprosto zbytečné. O to tady vlastně vůbec nejde.

S trenérovým vedením a přispěním se lehce pohybujeme hracími koly a soustřeďujeme se spíše na naše chování a rozhodování, než na nějaké herní návody. Je to samozřejmě i tím, že jednotlivé partie jsou proloženy diskusí a analýzou, při které školitel jakoby mimochodem vysvětluje ony kýžené rozhodovací metody a věci s nimi spojené.

Teď se dokonce přistihuji, jak si zkušeně vypočítávám pravděpodobnost své výhry v posledním kole a na základě toho se rozhoduji, jestli budu blufovat se svými kartami na tu milou personální manažerku, se kterou jsme zůstali v této hře sami a která očividně stojí o vítězství. Dodám si trochu odvahy a nedbám na kalkulaci. Vsázím zbytek svých žetonů a …

No, profesionální hráč pokeru ze mě asi nebude, ale zato jsem dokonale pochopil jednu ze základních chyb a pokušení, která na naše rozhodnutí dennodenně číhají. Trenér si totiž mojí zlaté horečky všiml, a neomylně ji využil při osvětlování takzvaných rozhodovacích zkreslení. Možná proto je poker pro tento trénink tak dobrý, každou naši chybu nebo omyl při rozhodování zvýrazní, a přitom jde pořád jenom o hru, při které se můžeme bavit.

Takže nakonec to byl skvělý den! Pochopil jsem toho hodně, možná i víc, než jsem teď schopen posoudit, a nestálo mě to žádný obchod nebo ušlý bonus. Spěchám do kanceláře a v hlavě se mi propojují nově naučené rozhodovací strategie s příštím vyjednáváním o dodavatelských cenách. Mám z toho dobrý pocit; možná i proto, že v poslední partii pokeru jsem vyhrál a připadal jsem si u toho jako Clint Eastwood!

The post Jeden den mého pokerového tréninku appeared first on efektivnirozhodovani.cz.

Zamyslíte se kratší nebo delší dobu, podle náročnosti úkolu, a vyberete si. A nyní: kdo se to vlastně rozhodl? Hloupá otázka? Byli jsme to my. A je to skutečně tak jisté? Jak vlastně náš mozek provádí výpočet nejlepšího rozhodnutí?

To, co o tom současná neurověda soudí, se dá zjednodušeně vykreslit takto: zvažujeme-li jednotlivé varianty řešení, soupeří vlastně v našem mozku různé neuronální okruhy reprezentující konkrétní výběry, a mnohdy tento souboj nemáme pod kontrolou a vnímáme teprve výsledek – vítězný scénář. Ten pronikne do našeho vědomí právě tím, že zvítězil, a navíc nám zpravidla poskytne krásnou a propracovanou legendu o tom, proč vyhrál. Důležité na tom je, že proces výběru nemáme pod kontrolou – čím rychleji a intuitivněji se rozhodujeme, tím méně víme o různých stránkách své osobnosti, které za nás provedly výběr.

Psychologové by mohli dlouho vyprávět o tzv. primingu, tedy o víceméně nevědomé preferenci, která ovlivňuje naše rozhodnutí, mnohdy o velmi zásadních věcech. Vybrali jste do svého týmu člověka, o kterém soudíte, že je velmi schopný a bude přínosem. Jak jste na to přišli? Intuice? A nemá ten člověk náhodou nějaký rys obličeje stejný jako někdo, kdo vám byl velmi blízký? Toto je velmi přímočarý příklad primingu, ale i takové se dějí. O tom, kolik si náš mozek dokáže vymyslet „objektivních“ důvodů, proč zrovna teď nepůjdeme cvičit, se ani nemusíme zmiňovat.

Tak jak se tedy rozhodovat, může-li náš mozek najednou pojmout několik rozhádaných bytostí, a my chceme mít skutečně naše kontrolované rozhodnutí, za kterým si můžeme stát? Odpověď je v podstatě jednoduchá a triviální. V případech, kdy zvolení nějakého řešení má závažnější důsledky, ať už pro nás, nebo naše okolí či firmu, navykejme si na strukturované myšlení, kdy se snažíme přesně ohodnocovat vážená kritéria výběru. Zní to jednoduše, ale kdo to skutečně umí, a kdo to skutečně dělá? A přitom pouze tato analýza dokáže odhalit a zablokovat ty části naší osobnosti, které nemusí být zrovna nejobjektivnější. A právě to se učíme a trénujeme v pokerových rozhodovacích hrách.

The post Kdo se to vlastně rozhoduje? appeared first on efektivnirozhodovani.cz.

A tak se na různých trénincích učíme rozeznat aktivní, někdy až agresivní diktátory, pasivní byrokraty, veselé přelétavce a pilujeme postupy, které na ně zabírají. Nějaká kategorizace lidských povah a příslušných strategií bezesporu patří k základní výbavě každého vyjednavače, obchodníka nebo manažera. Není tedy divu, že extrémně konkurenční kolbiště pokerového hracího stolu si rovněž vynucuje tento druh znalostí. A možná dokonce o to více a o to praktičtěji, že u zeleného plátna a s žetony v rukou nejde o teorii, ale o tvrdý boj, skutečnou výhru a o neustálé zdokonalování se praxí.

Zkusme se tedy seznámit s přiléhavými metaforami hráčských typů, které nám budou velmi připomínat skutečné lidské protějšky v našich reálných obchodních životech a obecně mezilidských vztazích. Poznejme chladně kalkulujícího ostrostřelce, divokého nepředvídatelného gangstera, nebo třeba zábavychtivého naftového šejka. Nelekejme se těchto literárních a filmových podobenství, jejich vlastnosti a temperament jsou obsaženy v každém z nás, jak velmi dobře vědí právě hráči pokeru. Barvitost a výstižnost těchto modelů a metafor nám tak pomůže lépe pochopit jejich silné a slabé stránky a patřičně toho využívat při jednáních a střetnutích v různých situacích.

Víte třeba, kdy vám ostrostřelec nebo účetní nezalže? Jak ovládnout obavy při kontaktu s gangsterem a na co si dát dobrý pozor při spolupráci s naftovým šejkem? Prostě si zahrejte poker a záhy to zjistíte. Užijete si při tom, a určitě si zapamatujete více než při studiu textu či powerpointu s tématem obchodní typologie.

Termíny otevřených workshopů > >

The post Je váš obchodní partner diktátor nebo byrokrat? appeared first on efektivnirozhodovani.cz.

Téměř s vypětím vůle se musíme přinutit, abychom se vymanili z ustálených hodnotících kategorií: nemožné, zcela jisté, tak padesát na padesát. Jak je to možné? Vždyť přece žijeme v nejistém a měnícím se světě, měli bychom pro odhad pravděpodobnosti mít nějakou rozumnou intuici.

Evoluční psychologové a neurovědci nám ale potvrzují, že jsme na tom s touto schopností velmi bledě. Důvod je jednoduchý: drtivou část našeho vývoje jsme strávili bojem o přežití v relativně jasném a přehledném světě – vlnící se tráva znamená šavlozubého tygra nebo jiného predátora a není čas na odhadování dalších možností, utíkej! V důsledku toho, že jsme se potkávali s jednoznačnými a přímo fatálně významnými výsledky našich rozhodnutí – smrt, hlad, zranění, potrava – vyvinulo se hlavně takzvané kauzální myšlení: A znamená B, jiné varianty je zbytečné a hlavně nebezpečné dlouho zvažovat.

Naše prostředí se ale za posledních pár tisíciletí radikálně změnilo. Svět se velmi zbarevnil, spektrum našeho chování a reakcí se obrovským způsobem zvětšilo, důsledky našeho rozhodování již nejsou fatální, ale jemně odstupňované. Nicméně naše mozky jsou pořád natvrdo zadrátované na jednoznačnou kauzální logiku, která nám tak dlouho pomáhala přežívat v savanách.

Není divu, že velká část našich chyb a omylů je dnes založena na špatném odhadu pravděpodobností. Naštěstí nás moudrá příroda vybavila jiným mocným aparátem, který je schopen tyto hendikepy vyvážit: schopností učit se. Ano, i pravděpodobnostní myšlení můžeme trénovat a zdokonalovat!

Přijďte se podívat, jak tuto schopnost využívají zkušení hráči pokeru, pro něž je kvalifikovaný odhad možností a nejistoty základem přežití na hracím stole. Přeneste pak tuto zkušenost od žetonů na trhy svých produktů a služeb a s úžasem zjistíte, že cítíte rozdíl mezi 20% , 40% a 60% , a umíte toho využít v konkurenční soutěži v našem barevném a složitém světě.

The post Rozhodování v bysnysu, pravděpodobnost a evoluce appeared first on efektivnirozhodovani.cz.

Pokud někomu tato otázka připomíná název knihy proslulého ekonoma D. Kahnemana „Myšlení pomalé a rychlé“, pak se určitě nemýlí. Její ústřední myšlenkou je právě dvojí způsob, jakým mozek zpracovává informace.

Ten první – rychlý, který také občas nazýváme intuicí, odhadem, pocit v žaludku, je nadmíru efektivní, co se týče vynaložené energie, a po celá tisíciletí nám pomáhá přežít v rychle se měnících podmínkách prostředí. Využíváme ho vlastně většinu dne, například při řízení automobilu. Tento způsob vyhodnocování je tak svádivě účinný a levný, že se nám velmi často prodírá i do situací, které si zasluhují racionálnější analýzu a rozvahu, tedy právě ono myšlení pomalé. Vždyť kolikrát se nám stane, že při vyhodnocování nějakého pracovního nebo třeba i mezilidského problému nám v hlavě bleskne první a pocitově velmi jasné a přesvědčivé řešení, a my se jím řídíme s tím, že přece máme dobrou intuici a vhled. Nicméně pomalejší zapřemýšlení nad východisky a variantami řešení našeho hlavolamu by nás mnohdy mohlo ochránit před vyloženou katastrofou.

A to právě velmi dobře vědí hráči pokeru. Ty nejlepší z nich odlišuje to, že ve většině závažných rozhodovacích momentech hry zapínají takzvaný racionální přepínač, kterým zablokují své intuitivní nutkání k rychlé reakci a přinutí se k podrobnějšímu propočtu herní situace. Udělat to vědomě a disciplinovaně, dokonce v určité strukturované formě, je známka jejich mistrovství. Na druhou stranu se nám dobře promyšlené postupy a akce ukládají do našich rejstříků chování a pomáhají tak obohacovat lépe vyladěný arzenál rychlých intuitivních reakcí.

Velmi dobrou zprávou je, že tento plynulý přechod mezi různými druhy myšlení je trénovatelný, a dobrý návyk na něj se snadno přenáší na jiné aktivity. Vždyť není snad podstatná část charizmatu úspěšných byznysmenů, lídrů, sportovců a hráčů založena právě na jejich schopnosti vnést rozvahu a klid do rozbouřených a stresujících situací? Anebo naopak rychle a přesně zareagovat tam, kde je to potřeba? Nejsou to snad tyto vlastnosti, pro které je respektujeme a následujeme?

The post Kdy se rozhodujeme pomalu a kdy rychle? appeared first on efektivnirozhodovani.cz.

Lidé ve svém rozhodování chybují, ztrácejí sebekontrolu a rozhodně se nechovají jako počítače, což velmi dobře vědí úspěšní hráči her, jako jsou nejen ty karetní, ale rovněž všechny ty, které hrajeme v každodenních ekonomických aktivitách při našich nákupech, prodejích a vyjednáváních.

Mýtus o racionálním člověku standardní ekonomické teorie byl rozmetán zejména v novém oboru zvaném behaviorální ekonomie, jejíž základy pomáhal položit letošní laureát Nobelovy ceny za ekonomii Richard Thaler. Řečeno slovy nobelovského výboru, tento americký ekonom cenu dostal za:

„…zahrnutí psychologicky realistických předpokladů do analýzy lidského rozhodování. Výzkumem důsledků omezené racionality, sociálních preferencí a ztráty sebekontroly ukázal, jak tyto lidské vlastnosti ovlivňují individuální rozhodování a potažmo tržní chování.“

Richard Thaler spolu s ostatními zakladateli behaviorální myšlenkové školy, jako byl například i další velikán Daniel Kahneman, vytyčili cestu ke spojení psychologických a ekonomických oborů, a to právě rozborem lidských chyb při rozhodovacích procesech.

Rozhodování je náročná disciplína

Na první pohled v tom není nic převratného. Vždyť to, že při svém rozhodování často chybujeme, necháváme se strhnout momentální náladou, temperamentem, našimi předsudky, je fakt, který velmi dobře vědí zkušení obchodníci, politici, vyjednávači, zkrátka všichni ti, kteří se našimi lidskými hrami musí živit. Leckteré profese a aktivity na těchto poznatcích přímo stojí, jak by mohli potvrdit spisovatelé společenských románů, sportovci, diplomaté a nebo třeba hráči pokeru, kteří s lidskou omylností a chybovostí přímo kalkulují ve svých strategiích. Pravdou jednoduše je, že lidé se racionálně nerozhodují. Jak sám Richard Thaler říká:

„Slovo neracionální naznačuje, že s lidmi je něco v nepořádku, spíše je ale něco v nepořádku s ekonomy. Myslí si třeba, že každý je schopen zjistit kolik je třeba si spořit na dobrou penzi a že to dělá. Že lidé jsou superracionální matematičtí géniové a mají dokonalé sebeovládání. Podle toho pak standardní ekonomie vytváří své modely, které často ve skutečném světě nefungují.“

Je velmi zajímavé, že tyto navýsost praktické myšlenky mají dodnes odpůrce v akademickém světě. Mnozí ekonomové zvučných jmen se snaží z různých důvodů napadat vnik realistické psychologie do ekonomie a modelů rozličných her. Možná by stačilo posadit tyto vědce k pokerovému stolu a rozdat jim karty na první sázkové kolo. Mohlo by to mít zásadní vliv na jejich další intelektuální vývoj.

Je určitě dobré, přibližuje-li se věda k realitě našich každodenních aktivit. Není divu, že osobnosti jako Richard Thaler mají pochopení pro skutečné lidské hry, aneb jak on sám podotknul ke svému ocenění: „Hodlám utratit peníze za cenu tak iracionálně, jak je jen možné…“

Tip na knihu Richard H. Thaler: Neočekávané chování – příběh behaviorální ekonomie

The post Racionální rozhodování a behaviorální ekonomie appeared first on efektivnirozhodovani.cz.

Tyto historické karetní zábavy ale zatím vůbec nepřipomínaly poker, jak jej známe dnes, tedy hru se skrytými a odkrytými kartami a sázkami na kombinace. Jisté je pouze to, že z oné výše zmíněné As Nas pochází další hry, které zřejmě daly pozdějšímu pokeru jméno: konkrétně francouzská Poque a německá Pochspiel. Právě francouzská varianta Poque později pronikla mezi francouzské osadníky v Americe, zejména okolo Louisiany, aby byla posléze přijata i anglicky mluvícími osadníky. Těmi byla údajně kolem roku 1800 přejmenována na poker a právě v tomto čase se pravděpodobně objevuje onen charakteristický prvek hry – sázky.

Ve vůbec první doložené písemné zmínce o pokeru, knize Joea Cowella „Strasti a slasti hazardu“ z roku 1829, je popsána první velmi jednoduchá varianta se sázením a 20 kartami. Hra našla nejdříve útočiště mezi přístavy a parníky řeky Missisipi a autor ji nazývá „hrou na podvádění“. Zhruba od poloviny 19. století se odtud začíná šířit nám známý základ pokeru s 52 kartami, což zřejmě vědí čtenáři Marka Twaina. Hra začíná budovat svou pověst a oblibu a zanechává první výrazné stopy v historii nového kontinentu. Vášnivým hráčem byl například „divoký Bill Hickock“, proslulý šerif a hrdina Divokého Západu. Dle legendy ho zastřelil protihráč Jack McCall, který jej podezíral z podvádění, a údajně poslední kombinace, kterou Bill držel před smrtí v ruce – dvě esa a dvě osmičky, je právě proto nazývána „ruka mrtvého“.

Tolik málo k pověstem, které se kolem vzrušujícího prostředí heren a drsných mlčenlivých mužů musely zákonitě nabalovat. Významný zlom v historii pokeru nastal ve dvacátých letech minulého století, kdy byla zformulována pravidla Texas Hold´em, dnes zřejmě nejhranější varianty této hry. Počet verzí pokeru dosahuje v současnosti něco kolem tisíce, ale zmíněný Hold´em je jakýsi referenční standard a způsob hraní na mnoha oficiálních vrcholových kláních. V roce 1970 se hraje první soutěž dodnes nejprestižnějšího seriálu World Series of Poker a hráči jako Johny Moss, Amarillo Slim, Bobby Baldwin a další se stávají ikonami této zábavy s příchutí sportovního soupeření, okořeněné značnými peněžními výhrami. Turnaje jsou dnes vizuálně nesmírně propracované, diváci mají možnost vhledu do karet soupeřů a do okamžitého počítačového modelu šancí jednotlivých hráčů. Šampioni pokerových soutěží se stávají společenskými celebritami, mají své fan kluby, cestují po světě a přednášejí o herním myšlení a o jeho přesahu do dalších životních aktivit.

Zbývá už jen zmínit vliv technologií 21. století na současný stav této aktivity, tedy nesmírně rozšířené „onlajnové“ soutěžení. Každý dnes může usednout k virtuálnímu hracímu stolu s velmi kvalitními soupeři přímo v pohodlí svého domova. A mnozí se takto i živí. Práce z domova (home office) může mít opravdu spoustu různých forem, řečeno s trochou nadhledu.

The post Historie Pokeru appeared first on efektivnirozhodovani.cz.